Krytosemenné (Magnoliophyta)

Krytosemenné rostliny (lat. Magnoliophyta) představují v současné době největší (ca 280 000 druhů) a celosvětově nejrozšířenější skupinu cévnatých rostlin s ohromnou diverzitou ve vegetativních i generativních orgánech a s různorodými ekologickými nároky. Pravděpodobně se jedná o skupinu monofyletickou, což potvrzuje velké množství morfologických, anatomických, embryologických i molekulárních synapomorfických znaků. Krytosemenné rostliny jsou dřeviny i byliny. V xylemu zpravidla vyvinuty vedle tracheid i pravé cévy, ve floemu sítkovice doprovázeny svými průvodními (sesterskými) buňkami.
Reprodukční orgány jsou chráněny v pravých květech (původně zřejmě oboupohlavných), které vyrůstají jednotlivě nebo v květenstvích. Vnější obaly květu jsou buď nerozlišené (okvětí) nebo rozlišené na obvykle málo nápadný kalich a nápadnější korunu.
Charakteristickým znakem krytosemenných rostlin je stavba tyčinky (mikrosporofylu), která je často rozdělena na sterilní nitku a fertilní prašník tvořený 4 prašnými pouzdry (mikrosporangia) spojenými po dvou do 2 prašných váčků (mikrosynangia).
Dalším klíčovým znakem je uzavřený plodolist (megasporofyl), který kryje vlastní semena. Plodolisty v jednom květu tvoří gyneceum, to může být buď apokarpní, pokud jednotlivé plodolisty nesrůstají vzájemně nebo coenokarpní pokud srůstají a tvoří jeden pestík. Podle toho jakým způsobem jsou plodolisty v coenokarním gyneceu spojeny, rozlišujeme gyneceum synkarpní (srůstají stěnami), parakarpní (okraji) a lysikarpní (stěny plodolistů jsou rozpuštěny a ve středu semeníku je vytvořen sloupek na kterém vyrůstají vajíčka).

Evoluce
Vznik krytosemenných rostlin není ještě zcela objasněn. Existuje několik hypotéz o jejich sesterské skupině. V určitém rozporu je rovněž stáří skupiny vypočítané pomocí metody molekulárních hodin a stáří prvních fosilních nálezů prokazatelně již náležejících krytosemenným rostlinám. V současné době se předpokládá, že po dlouhé období jury postupně vznikaly rostliny s jednotlivými vlastnostmi krytosemenných rostlin. Moderní krytosemenné rostliny (s uzavřenými plodolisty, dvojitým oplozením a pravými květy) se však zřejmě objevily až ve spodní křídě před ca 140 mil. let a až na přelomu spodní a svrchní křídy se staly dominující složkou rostlinstva Země. Za místo jejich vzniku je obvykle považována oblast dnešní severní Austrálie a Nové Quinei.

Ekologie a rozšíření
Krytosemenné rostliny jsou převažující složkou vegetace na celé souši s výjimkou chladných oblastí boreálních lesů. Vzácně jsou zastoupeny v moři, kde se prakticky vyskytují pouze zástupci jedné skupiny. K evolučnímu úspěchu krytosemenných rostlin zřejmě přispěla dokonalá ochrana reprodukčních orgánů, která značně rozšířila ekologické možnosti této skupiny, ale výraznou roli jistě sehrála koevoluce s hmyzem, jakožto důležitým opylovačem těchto rostlin.

Členění
Dobře známé dělení na jednoděložné a dvouděložné rostliny bylo v posledních patnácti letech poněkud poopraveno na základě molekulární systematiky. Vymezení jednoděložných rostlin (Liliopsida, monocots) se nezměnilo a i molekulární systematika považuje tuto skupinu, kam patří necelá čtvrtina krytosemenných rostlin, za monofyletickou jednotku. Vymezení dvouděložných rostlin však doznalo výrazné změny. Za monofyletickou jednotku je považována pouze skupina tzv. pravých dvouděložných rostlin (Rosopsida, eudicots), která obsahuje většinu původních dvouděložných (zhruba tři čtvrtiny). Zbývající asi 3 % krytosemenných rostlin tvoří tzv. skupinu bazálních řádů, které se odvětvily velmi záhy po vzniku krytosemenných rostlin. Někdy je tato parafyletická skupina formálně označována jako „Magnoliopsida“ a je tvořena řády, které se odvětvily ještě před jednoděložnými rostlinami, ale také řády, jejichž vzik předcházel vzniku pravých dvouěložných rostlin. Vzájemné vztahy jednotlivých bazálních řádů a jednoděložných a pravých dvouděložných rostlin jsou však stále předmětem výzkumu a existuje několik alternativnách hypotéz. V našem virtuálním muzeu se vzhledem k problémům oddělování Rosopsida a Magnoliopsida s.s. ve fosilním záznamu ještě držíme tradičního členění.

Zdroj: http://botanika.bf.jcu.cz/systematikaweb/magnoliophyta.htm

Paliurus tiliaefolius		otisky listu	p3647
Paradiospyroxylon kvacekii Koutecký & Sakala, 2022	Koutecký et al. (2022), Fig. 2-4, 7	vzorek DR02 - 3 paleontologické výbrusy = XYL12 a; XYL12 b; XYL12 c	XYL12
Paradiospyroxylon kvacekii Koutecký & Sakala, 2022	Koutecký et al. (2022), Fig. 2-4, 7	DR 23: 9 paleo. výbrusů = XYL13a; XYL13b; XYL13c; XYL13d; XYL13e; XYL13f; XYL13g; XYL13h; XYL13i	XYL13
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 2	list, pozitiv	ČB446
Parrotia pristina			p2502
Parrotia pristina	AD Bůžek (1971)	velký list, pozitiv	ČB449
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 11	list, pozitiv	ČB254
Parrotia pristina			p2558
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 7	malý list, pozitiv	ČB454
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 4	malý list, pozitiv	ČB463
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 5; text. fig. 4c	malý list, pozitiv	ČB458
Parrotia pristina	Bůžek (1971), text. fig. 4b	list, pozitiv	ČB443
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 16, fig. 12	list, pozitiv	ČB253
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 1	semeno, pozitiv	ČB392
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 16, fig. 9	malý list, pozitiv	ČB453
Parrotia pristina	AD Bůžek (1971)	malý list, pozitiv	ČB466
Parrotia pristina	AD Bůžek (1971)	malý list, pozitiv	ČB452
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 16, fig. 10	list, pozitiv	ČB250
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 5	malý list, pozitiv	ČB460
Parrotia pristina	Bůžek (1971), Pl. 17, fig. 3	malý list, pozitiv	ČB456

První Předchozí	Další Poslední
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39 40 41 42 43 44 45 46 47 48 49 50 51 52 53 54 55 56 57 58 59 60 61 62 63 64 65 66 67 68 69 70 71 72 73 74

Virtuální muzeum České geologické služby, www.geology.cz, (C) Česká geologická služba, 2011 , v.0.99 [13.12.2011]