Neoproterozoikum

Neoproterozoikum je nejvyšší část proterozoika, předcházející paleozoiku (prvohorám). Časový interval trvání neoproterozoika je ca 1 000-542 mil. roků. Předchází mu mezoproterozoikum. Neoproterozoikum sa dělí na tři periody či útvary: 1) ediakaran, 2) cryogenian, 3) varangerian, 4) sturtian a 5) tonian.

V jednotlivých oblastech světa se až donedávna používaly a stále ještě používají různá označení nejvyššího (nebo i celého) neoproterozoika: v Číně se používá sinian, ruští geologové používají u nás dobře známý termín vendian, v Austrálii a Severní Americe ediakarian, další názvy byly varangian, protokambrium, eokambrium nebo prekambrium . V roku 2004 byl přijat jako oficiální název najmladší periody či útvaru neoproterozoika termín ediakarian (nazván byl podle slavného Australského naleziště neoproterozoických makrofosílií).

Začátek neoproterozoika provází rozpad superkotinentu Rodinia, s jehož rozpadem je pravděpodobně spojené i zalednění celé Země.

Právě toto období je klíčové pro vývoj života - ačkoli jsou fosilní pozůstatky organismů z tohoto období, které máme k dispozici, stále poměrně kusé, ukazují na mohutný nástup mnohobuněčných, nebo extrémně specializovaných obřích jednobuněčných organismů či sesterské skupiny k Eumetazoa zahrnovaných někdy do umělé skupiny Vendobionta (=Ediakarská fauna) (někdy však považovaných i za stopy po činnosti organismů - ichnofosílie). Tito živočichové nemají v současné době analogii, zjištěni však byli v řadě oblastí světa: Ediakara v Austrálii, na Sibiři podíl řeky Judoma, u Bílého moře, ve Velké Británii, v Namíbii a jinde. Většinu skupin, jak je známe dnes, bychom ale v neoproterozoiku hledali jen velmi těžko (přesto však jsou však předci některých z dnešních organismů, jako například členovců, mezi Vendobionta detekováni). Poslední zástupci těchto pozoruhodných organismů, zřejmě s pouze omezenou schopností pohybu a většinou filtrující mořskou vodu či tenkou vrstvičku sedimentu nad mořským dnem vymřeli možná až ve vyšším ordoviku (!), jsou však vždy vázáni na specifické prostředí kyslíkem bohatých pobřežních mělčin s klastickou sedimentací. S jistotou jsou jejich zástupci známi z ordoviku spodního a především z kambria. Zdroje a doporučené odkazy: http://en.wikipedia.org/wiki/Ediacara_biota http://www.biolib.cz/cz/taxon/id427626/ http://www.jstor.org/pss/2401145

Virtuální muzeum České geologické služby, www.geology.cz, (C) Česká geologická služba, 2011 , v.0.99 [13.12.2011]