Zelené řasy (Chlorophyta)
"Zelené řasy" (lat. Chlorophyta) jsou velice široce pojatá, parafyletická (vylučuje totiž tzv. "vyšší rostliny") skupina rostlin. Není vyloučeno, že může být i polyfyletická (mající různé předky). Zelených řas je obrovské množství a žijí ve všech myslitelných typech biotopů. Její příslušníci mají všechny existující druhy stélek, typů rozmožování atd. Název zelené řasy je stejně zavádějící jako třeba název ruduchy – mnohé zelené řasy mají totiž úplně jinou barvu – Trentepohlia je většinou v oranžových odstínech, Haematococcus pluvialis nebo Chlamydomonas nivalis jsou intenzívně červené atd.
Stavba buňky Fotosyntetickými pigmenty "zelených řas" jsou chlorofyl a a b, α- a β-karoten a několik karotenoidů. Poměr chlorofylů a i b a α- a β-karotenů je stejný jako u vyšších rostlin. Chloroplast má dvě obalné membrány a 2-6 thylakoidů v jedné lamele. V chloroplastu se nevyskytují grana, jaká známe u vyšších rostlin. Zásobní látkou je především škrob, jako doplňkové zásobní látky se vyskytují mono- a disacharidy a jejich deriváty (alkoholy aj.) a polyfosfátová zrna (volutin). Některé skupiny mají ještě nějaké další specifické zásobní látky (např. Ulvophyceae mannan a xylan). Buněčná stěna je zpravidla celulózní, někdy je buňka nahá, občas se šupinami, případně s glykoproteinovou chlamys aj. Vzácně mají lichý počet bičíků, většinou jsou 2 nebo 4. Bičíky jsou stejnocenné, s velmi jemným vlášením. Rozmnožování Celá skupina je natolik rozsáhlá a rozmanitá, že sice existují některé typy rozmnožování, které se dají označit jako obecné, ale skoro každá ze skupin ma výrazná specifika – ta jsou podrobně rozebírána u každé skupiny zvlášť. Nepohlavní: - bičíkovci se nepohlavně rozmnožují schizotomií - jednobuněční se rozmnožují sporulací, tzv. cytogonií. Dceřinné nebo rozmnožovací buňky vznikají uvnitř mateřské buněčné stěny. Vzniknou buď 2-4 bičíkaté pohyblivé zoospory nebo nepohyblivé autospory. - typy žijící v coenobiích se rozmnožují dceřinnými coenobii. - vláknité typy se vegetativně dělí tzv. cytotomií, kdy se v mateřské buňce vytvoří příčná přehrádka, vzniknou dvě buňky dceřinné a část stěny mateřské buňky je zachována i pro dceřinnou buňku. Pohlavní: – obecně izo-, anizo- i oogamie, s řadou různých variant a specifik. V průběhu cytokineze vznikají dva typy mikrotubulárních systémů, které od sebe oddělí dceřinné buňky. Vytváří se buď fykoplast nebo fragmoplast. V případě fykoplastu se mitotické vřeténko úplně rozpadne, vytvoří se nová struktura kolmo na jeho původní směr. Je to primitivnější způsob, vyskytuje se u Chlamydophyceae a Chlorophyceae. Rýhování protoplastu provází tvorba septa. Fragmoplast vzniká z interzonálního vřeténka, tj. z pozůstatků mitotického vřeténka. Zakládá se buněčná destička. Tento způsob je vlastní odvozenějším řasám – Coleochaetales a Charales – a vyšším rostlinám. Fosilní zástupci zelených řas se lokálně hojně vyskytují zejména v mořských mělkovodních sedimentech. V mnoha případech však nemáme jistotu, pokud se týká jejich bližšího systematického zařazení. Zdroj: http://www.sinicearasy.cz/pokr/Chlorophyta http://www.ucmp.berkeley.edu/greenalgae/greenalgae.html http://www.kbi.zcu.cz/studium/bot1/chloro.htm http://www.kbi.zcu.cz/atlas/systemy/syst_r.php Nálezy nepochybných fosilních zbytků zelených řas jsou velmi vzácné, patří však k nim např. tzv. dasycladátní řasy, jejichž zbytky jsou lokálně hojné v mesozoických horninách. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Zelen%C3%A9_%C5%99asy Muzeum zatím neobsahuje tyto exponáty. |