Ordovik
Spodní hranice ordoviku je charakterizována nástupem graptolitů (Dictyonema flabelliforme) a změnami v trilobitové fauně, svrchní hranice pak je vedena pod bází graptolitové zóny Parakidograptus acuminatus.
Na konci kambria došlo k dočasnému ústupu moře (regresi) a v některých oblastech i k slabému vrásnění. Ve středním ordoviku moře zalilo značnou část pevniny. Maximální transgrese moře probíhala ve stupni sandbian (beroun). Na kontinentech Baltica a Siberia probíhala intenzivní sedimentace bioklastických vápenců. Těmito místy pravděpodobně probíhalo teplé rovníkové pásmo. V jižněji položených oblastech (například v dnešní střední Evropě, severní Africe = oblasti tzv. evropské perigondwany) se ukládaly písčitojílové sedimenty (hlavně graptolitové břidlice a pískovce). Tyto sedimenty jsou důkazem chladnějšího podnebí v těchto oblastech. Svrchní ordovik je považován za jedno z nejchladnějších období v historii naší Země. Jižní pól se v té době nacházel na území kontinentu Gondwana v oblasti dnešní Sahary. Na tomto kontinentu se v nejvyšším ordoviku vytvořil mohutný kontinentální ledovec, jehož vznik způsobil pokles hladiny světového oceánu o sto i více metrů.
Vývoj života v ordoviku je ve znamení vzrůstající diverzity druhů a obsazování nových nik a potravních strategií, i když střídané kratšími obdobími vymírání. Svůj význam si podrželi trilobiti a ramenonožci. Velký rozvoj zaznamenávají ostnokožci a měkkýši, především hlavonožci a plži. Z ordoviku jsou známé zbytky prvních problematických obratlovců. Konec ordoviku byl charakterizován rozsáhlým vymíráním, které postihlo prakticky všechny živočišné skupiny. U trilobitů vymřely celé čeledi a celá skupina se již z následků tohoto yvmírání nikdy zcela nevzpamatovala. Těžce však byli zasaženi i graptoliti, méně již další fauna. |