| Hlavonožci (Cephalopoda)
Hlavonožci (lat. Cephalopoda) jsou nejvýše organizovanou třídou měkkýšů se značně složitou stavbou těla. Jsou to velmi pohybliví aktivní dravci, většinou nektonní či nektobentičtí. Mají vysoce vyvinutou nervovou soustavu a další, především smyslové orgány (zárodek lebky, komorové oči se sklivcem srovnatelné s obratlovci umožňující barevné vidění) a velmi účinné orgány sloužící k lovu, zpracování kořisti, obraně i pohybu. Tělo hlavonožců je bilaterálně souměrné, rozdělené na hlavu a vakovitý trup. Noha se morfologicky modifikovala na ramena, chapadla obklopující ústní otvor a na nálevku (hyponom) sloužící k reaktivnímu způsobu pohybu. Ramena jsou vyzbrojena přísavkami či háčky. Ústa jsou vyzbrojena čelistmi, potrava je dále rozmělňována radulou. Charakteristickým znakem hlavonožců je vnější vápnitá schránka, která se u dvoužábrých stává schránkou vnitřní a je z části, nebo zcela redukovaná. Má tvar protáhlého kužele, různě prohnutého, nebo spirálně svinutého kužele. Na vrcholu schránky (apex) je zachována protokoncha (embryonální schránka), na opačném konci se nachází ústí, u některých zástupců štěrbinovitě zúžené laloky obústí. V orální (přední) části schránky se nachází velká obývací komora, v níž je umístěno tělo živočicha. Adapikální část schránky je rozdělena přepážkami (septy) na sérii plynových komor, které dohromady tvoří fragmokon (hydrostatické zařízení - plovák s regulovatelným vznosem). Všechny komory schránky jsou propojeny sifonální trubicí. Její tvar, struktury a umístění patří k významným diagnostickým znakům "loděnkovitých" hlavonožců. Linie připojení sept na stěnu schránky se nazývá sutura. U "loděnkovitých" je její průběh víceméně přímý a kolmý k ose schránky, případně je mírně zprohýbána. U amonitů je její průběh velmi složitý a rozčlenění i průběh sutury jsou důležitými diagnostickými znaky. Hlavonožci jsou výhradně mořští, stenohalinní živočichové. Vyskytují se od spodního kambria do recentu. V kambriu osidlovali teplá šelfová moře, od ordoviku pronikali i do chladnějších oblastí. Od devonu začínají pronikat i do větších hloubek (v současnosti osidlují pravděpodobně i nejhlubší části oceánů). Je známo více než 100 000 fosilních druhů. V některých geologických obdobích jejich zbytky patří mezi horninotvorné fosílie.
Goniatites solitarius | | | | p203 | Goniatites solitarius | | | | p269 | Goniatites solitarius | | s rohovci asi 20 m od svrchní hranice zlích. v. | | p1866 | Goniatites | | úlomek | | Ich6335 | Goniatites | | stočená schránka involutního jedince | | Ich5665 | Goniatites | | | | JK5688 | Goniatites | | otisk části velkého jedince | | Ich5664 | Goniatites | | celý jedinec 20 x 15 mm | | YA931 | Grossouvrites gemmatus Huppé, 1854 | | | | AN932 | Gyroceras tenue | | | | p1981 | Gyroceras tenue | | | | p1988 | Gyroceras tenue | | | | p2014 | Gyroceras tenue | | | | p2013 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | | | p121 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | otisk v hornině | | Ich5819 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | celý jedinec 25 x 20 mm | | YA928 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | | | p3794 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | | | p114 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | | | p1612 | Gyroceratites gracilis Bronn, 1835 | | otisk v hornině | | Ich5821 |
|