| Hlavonožci (Cephalopoda)
Hlavonožci (lat. Cephalopoda) jsou nejvýše organizovanou třídou měkkýšů se značně složitou stavbou těla. Jsou to velmi pohybliví aktivní dravci, většinou nektonní či nektobentičtí. Mají vysoce vyvinutou nervovou soustavu a další, především smyslové orgány (zárodek lebky, komorové oči se sklivcem srovnatelné s obratlovci umožňující barevné vidění) a velmi účinné orgány sloužící k lovu, zpracování kořisti, obraně i pohybu. Tělo hlavonožců je bilaterálně souměrné, rozdělené na hlavu a vakovitý trup. Noha se morfologicky modifikovala na ramena, chapadla obklopující ústní otvor a na nálevku (hyponom) sloužící k reaktivnímu způsobu pohybu. Ramena jsou vyzbrojena přísavkami či háčky. Ústa jsou vyzbrojena čelistmi, potrava je dále rozmělňována radulou. Charakteristickým znakem hlavonožců je vnější vápnitá schránka, která se u dvoužábrých stává schránkou vnitřní a je z části, nebo zcela redukovaná. Má tvar protáhlého kužele, různě prohnutého, nebo spirálně svinutého kužele. Na vrcholu schránky (apex) je zachována protokoncha (embryonální schránka), na opačném konci se nachází ústí, u některých zástupců štěrbinovitě zúžené laloky obústí. V orální (přední) části schránky se nachází velká obývací komora, v níž je umístěno tělo živočicha. Adapikální část schránky je rozdělena přepážkami (septy) na sérii plynových komor, které dohromady tvoří fragmokon (hydrostatické zařízení - plovák s regulovatelným vznosem). Všechny komory schránky jsou propojeny sifonální trubicí. Její tvar, struktury a umístění patří k významným diagnostickým znakům "loděnkovitých" hlavonožců. Linie připojení sept na stěnu schránky se nazývá sutura. U "loděnkovitých" je její průběh víceméně přímý a kolmý k ose schránky, případně je mírně zprohýbána. U amonitů je její průběh velmi složitý a rozčlenění i průběh sutury jsou důležitými diagnostickými znaky. Hlavonožci jsou výhradně mořští, stenohalinní živočichové. Vyskytují se od spodního kambria do recentu. V kambriu osidlovali teplá šelfová moře, od ordoviku pronikali i do chladnějších oblastí. Od devonu začínají pronikat i do větších hloubek (v současnosti osidlují pravděpodobně i nejhlubší části oceánů). Je známo více než 100 000 fosilních druhů. V některých geologických obdobích jejich zbytky patří mezi horninotvorné fosílie.
Peismoceras | | | | SM12 | Peismoceras | | | | SM40 | Peismoceras | | | | SM41 | Peismoceras | | | | SM14 | Peismoceras | | | | SM42 | Perigrammoceras sulcatum | | | | p4605 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2007 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | Vašíček (1992), Pl. IV, fig. 1-2 | | | YA2000 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2008 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2003 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | Vašíček (1992), Pl. IV, fig. 1; text. fig. 6 | | | YA2010 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2005 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2030 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2011 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2012 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2013 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | Vašíček (1992), text. fig. 5 | | | YA2002 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2024 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | AD Vašíček (1992) | | | YA2004 | Peroniceras (Peroniceras) tridorsatum | Vašíček (1992), Pl. V, fig. 1-2; text. fig. 4 | | | YA2001 |
|