| Hlavonožci (Cephalopoda)
Hlavonožci (lat. Cephalopoda) jsou nejvýše organizovanou třídou měkkýšů se značně složitou stavbou těla. Jsou to velmi pohybliví aktivní dravci, většinou nektonní či nektobentičtí. Mají vysoce vyvinutou nervovou soustavu a další, především smyslové orgány (zárodek lebky, komorové oči se sklivcem srovnatelné s obratlovci umožňující barevné vidění) a velmi účinné orgány sloužící k lovu, zpracování kořisti, obraně i pohybu. Tělo hlavonožců je bilaterálně souměrné, rozdělené na hlavu a vakovitý trup. Noha se morfologicky modifikovala na ramena, chapadla obklopující ústní otvor a na nálevku (hyponom) sloužící k reaktivnímu způsobu pohybu. Ramena jsou vyzbrojena přísavkami či háčky. Ústa jsou vyzbrojena čelistmi, potrava je dále rozmělňována radulou. Charakteristickým znakem hlavonožců je vnější vápnitá schránka, která se u dvoužábrých stává schránkou vnitřní a je z části, nebo zcela redukovaná. Má tvar protáhlého kužele, různě prohnutého, nebo spirálně svinutého kužele. Na vrcholu schránky (apex) je zachována protokoncha (embryonální schránka), na opačném konci se nachází ústí, u některých zástupců štěrbinovitě zúžené laloky obústí. V orální (přední) části schránky se nachází velká obývací komora, v níž je umístěno tělo živočicha. Adapikální část schránky je rozdělena přepážkami (septy) na sérii plynových komor, které dohromady tvoří fragmokon (hydrostatické zařízení - plovák s regulovatelným vznosem). Všechny komory schránky jsou propojeny sifonální trubicí. Její tvar, struktury a umístění patří k významným diagnostickým znakům "loděnkovitých" hlavonožců. Linie připojení sept na stěnu schránky se nazývá sutura. U "loděnkovitých" je její průběh víceméně přímý a kolmý k ose schránky, případně je mírně zprohýbána. U amonitů je její průběh velmi složitý a rozčlenění i průběh sutury jsou důležitými diagnostickými znaky. Hlavonožci jsou výhradně mořští, stenohalinní živočichové. Vyskytují se od spodního kambria do recentu. V kambriu osidlovali teplá šelfová moře, od ordoviku pronikali i do chladnějších oblastí. Od devonu začínají pronikat i do větších hloubek (v současnosti osidlují pravděpodobně i nejhlubší části oceánů). Je známo více než 100 000 fosilních druhů. V některých geologických obdobích jejich zbytky patří mezi horninotvorné fosílie.
| Tornoceras undulatum | | volná schránka | | XA718 | | Tornoceras undulatum | | neúplná schránka v hornině | | XA708 | | Tornoceras undulatum | | schránky v hornině a isolované | | XA706 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | Marek, J., Šarič, R., Kácha, P. (2023): fig. 7 | | | RŠ568 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | | | | RŠ606 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | | | | RŠ567 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | | | | RŠ569 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | Marek, J., Šarič, R., Kácha, P. (2023): fig. 6 | | | RŠ603 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | Marek, J., Šarič, R., Kácha, P. (2023): fig. 8 | kus b z Dědu u Berouna | | RŠ587 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | | | | RŠ604 | | Transorthoceras fractum (Barrande, 1877) | Marek, J., Šarič, R., Kácha, P. (2023): fig. 6 | | | RŠ605 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ613 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ594 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ621 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | Marek J., Šarič R., Kácha P. (2023), Pl. 3, fig. 5-6 | | RŠ584 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | Marek, J., Šarič, R., Kácha, P. (2023): Pl. 5, fig. 3 | | | RŠ582 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ615 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ577 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ583 | | Transorthoceras sodale (Barrande, 1870) | | | | RŠ607 |
|
![[ENG]](img/vlajka-english.gif)
English 
Předchozí