Česká geologická služba
Virtuální muzeum
Úvod  > Paleontologie > Živočichové > Mnohobuněční > Měkkýši > Hlavonožci

Hlavonožci (Cephalopoda)

      Hlavonožci (lat. Cephalopoda) jsou nejvýše organizovanou třídou měkkýšů se značně složitou stavbou těla. Jsou to velmi pohybliví aktivní dravci, většinou nektonní či nektobentičtí. Mají vysoce vyvinutou nervovou soustavu a další, především smyslové orgány (zárodek lebky, komorové oči se sklivcem srovnatelné s obratlovci umožňující barevné vidění) a velmi účinné orgány sloužící k lovu, zpracování kořisti, obraně i pohybu. Tělo hlavonožců je bilaterálně souměrné, rozdělené na hlavu a vakovitý trup. Noha se morfologicky modifikovala na ramena, chapadla obklopující ústní otvor a na nálevku (hyponom) sloužící k reaktivnímu způsobu pohybu. Ramena jsou vyzbrojena přísavkami či háčky. Ústa jsou vyzbrojena čelistmi, potrava je dále rozmělňována radulou. Charakteristickým znakem hlavonožců je vnější vápnitá schránka, která se u dvoužábrých stává schránkou vnitřní a je z části, nebo zcela redukovaná. Má tvar protáhlého kužele, různě prohnutého, nebo spirálně svinutého kužele. Na vrcholu schránky (apex) je zachována protokoncha (embryonální schránka), na opačném konci se nachází ústí, u některých zástupců štěrbinovitě zúžené laloky obústí. V orální (přední) části schránky se nachází velká obývací komora, v níž je umístěno tělo živočicha. Adapikální část schránky je rozdělena přepážkami (septy) na sérii plynových komor, které dohromady tvoří fragmokon (hydrostatické zařízení - plovák s regulovatelným vznosem). Všechny komory schránky jsou propojeny sifonální trubicí. Její tvar, struktury a umístění patří k významným diagnostickým znakům "loděnkovitých" hlavonožců. Linie připojení sept na stěnu schránky se nazývá sutura. U "loděnkovitých" je její průběh víceméně přímý a kolmý k ose schránky, případně je mírně zprohýbána. U amonitů je její průběh velmi složitý a rozčlenění i průběh sutury jsou důležitými diagnostickými znaky. Hlavonožci jsou výhradně mořští, stenohalinní živočichové. Vyskytují se od spodního kambria do recentu. V kambriu osidlovali teplá šelfová moře, od ordoviku pronikali i do chladnějších oblastí. Od devonu začínají pronikat i do větších hloubek (v současnosti osidlují pravděpodobně i nejhlubší části oceánů). Je známo více než 100 000 fosilních druhů. V některých geologických obdobích jejich zbytky patří mezi horninotvorné fosílie.
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)téměř kompletní schránka juvenilního jedince AN534
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)část schránky dospělého jedince s původní perletí AN536
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)4 spojená septa tvořící část schránky AN538
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)septum vyplněné sedimentem AN539
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)poškozená vnitřní část schránky mladého jedince AN541
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)septum vyplněné sedimentem AN542
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)septum ? dospělého jedince vyplněné sedimentem AN544
Euciphoceras argentinae (del Valle et al., 1976)kompletní schránka juvenilního jedince AN546
Euciphocerasčást schránky AN262
Euciphocerasz větší části kompletní jedinec, laterálně deformovaný AN494
Euciphoceraszesílená závitová část schránky gerontického jedince s původní perletí AN553
Euciphocerasúlomek obytné komory s původní perleťovou schránkou AN493
Eulytoceras anisoptychiumVašíček (1972), Pl. II, fig. 7fragment závitu se zřetelným žebrováním,pův. č. T5/97 ZV13
Eulytoceras phestumVašíček (1972), Pl. II, fig. 6schránka se zřetel. jemnými liniemi mezi žebry,pův. č. K5/101 ZV12
Eulytoceras phestumVašíček (1972), Pl. II, fig. 1schránka se slabě zakřiv. žebry,pův. č. V1/097 ZV9
Eulytoceras phestuma - mírně stlačená schránka, b- silněji stlačená schránka s řidšími žebry XB255
Eulytoceras raricinctumVašíček (1972), Pl. II, fig. 2malá, nedokonale zachovaná schránka,pův. č. V1/11 ZV10
Euophidioceras rudens p1365
Euophidioceras p3848
Eupachydiscus insculensisVašíček (1992), Pl. III, fig. 1 YA2031
Virtuální muzeum České geologické služby, www.geology.cz, (C) Česká geologická služba, 2011 , v.0.99 [13.12.2011]